Každý den je stejný. Setřeš podlahy a stoly, nachystáš kasu a otevřeš. Čekáš na zákazníky a pak jim děláš kreténa dokud neodejde i ten poslední. A další den znova a znova. 

Za deset zavíračka Tamara rozrazila dveře a posadila se na bar.

“Nazdar, co je? Za chviličku zavírám!”

“Jedu z práce a chtěla jsem zajít na kafe. Já ti snad při zavírání nevadím nebo ano?”

“Vlastně ne. Počkej, zamknu ať sem už nikdo neleze!”

…

Občas si připadám jako idiot. Běžný člověk by po práci jel ihned domů. Umýt se, udělat si večeři a jít spát. A další den opět do práce, jakoby štěstí postávalo za rohem. Já ne! Uprostřed noci sedávám do auta a mířím někam, kde ani nevím co mě čeká. Nabíjí mě to. Stejně tak jako ostatním dodává energii jídlo nebo spánek. Miluji ty chvíle, kdy se den přetaví v noc a všechno se uspí. Nikdo po vás nic nepotřebuje, nikdo na vás nemluví a nikdo v podstatě neexistuje. Nemusíte nic, a přitom můžete všechno.

“Davide, jsem na praxi. Přijeď, bude se ti tu líbit!”

“Kam jako?”

“Sanatorium Jevíčko.”

“Sanatorium?”

Po několika zrušených schůzkách a půl roce nekomunikace mi přišla SMS.

“Ahoj, Davide! Jedu do Brna na mezinárodní festival divadelních škol. Vidíme se?”

Zavřel jsem bar za posledním zákazníkem a sedl do starého Seatu. Jsou asi dvě hodiny ráno a já mířím za neznámou holkou z internetu. Zastavil jsem u Schrottu a vešel. Seděla hned u prvního stolu.

“Tak jsem tady, Loro!” přestala se smát a koukala na mě, jak na zjevení.

“Ty seš hroznej pičus!” v podstatě první slova, která jsem od ní slyšel.

“Aha, mám odejít?”