Občas si připadám jako idiot. Běžný člověk by po práci jel ihned domů. Umýt se, udělat si večeři a jít spát. A další den opět do práce, jakoby štěstí postávalo za rohem. Já ne! Uprostřed noci sedávám do auta a mířím někam, kde ani nevím co mě čeká. Nabíjí mě to. Stejně tak jako ostatním dodává energii jídlo nebo spánek. Miluji ty chvíle, kdy se den přetaví v noc a všechno se uspí. Nikdo po vás nic nepotřebuje, nikdo na vás nemluví a nikdo v podstatě neexistuje. Nemusíte nic, a přitom můžete všechno.

“Davide, jsem na praxi. Přijeď, bude se ti tu líbit!”

“Kam jako?”

“Sanatorium Jevíčko.”

“Sanatorium?”

“Ano, přijeď v noci. To vrátnej už chrápe. Budeme spát v bytě, ve kterém se zastřelil jeden doktor. Už se ti to líbí, že?”

“Vážně?” začalo mi bušit srdce. Ta holka ví jak na mě!

“Ano! Tak co? Přijedeš? Budou tu na tebe čekat tenké proužky krajek a dlouhý kabát!“

“Přijedu!”

“A nezapomeň ten svůj kožený pásek!”

Projel jsem Letovice a odbočil doprava. Začíná kus cesty, který neznám. Les, tma a svítící oči srnek na krajnicích. Cesta se klikatí a začíná sněžit. Tohle si možná užívám víc než to, co mě čeká. Z lesa v noci mám strach. Vlastně z čehokoliv, co je zahaleno tmou. O to více to vyhledávám. Abych s tím strachem bojoval a pokořil ho. Nejsilnějším místem těchto lidských strachů je naše vlastní fantazie. Ta zaplňuje to neznámo, kterého se tak bojíme, ale s opačným efektem, než očekáváme. Vůbec nám nepomůže, ba naopak. 

Míjím cedulku “Léčebna”.

Zaparkoval jsem. Konečně! Čtyři hodiny ráno. Tři hodiny za volantem. Sanatorium Jevíčko. Odborný léčebný ústav plicních chorob. Dříve striktně ženský, jak jinak Weinhauere. Vypl jsem motor a vystoupil. Až teprve pak jsem si uvědomil rozlehlost tohoto místa. Obrovská budova obklopená nepropustným lesem. Všechny její stěny byly obrostlé Přísavníkem trojlaločným, který se na podzim zbarvuje do karmínové červené. Jako by krvácela. Pár blikajících lamp a silueta přicházející Anastázie. Měla na sobě světle béžový baloňák. Ten, který nosil Columbo. Už při chůzi ho rozepla a já spatřil ty tenké proužky krajek, o kterých mluvila ve zprávách. Podvazky spojené s podprsenkou. Chytila mě za zátylek a celou plochou jazyka mi přejela přes rty. Cítil jsem hroty jejich bradavek na své hrudi. Pokud by chtěla, mohla by jimi vyrývat kroniku tohoto místa do kamene. Odtrhla se.

“Pojď, je mi zima.”

“Mně taky,” odvětil jsem.

Táhla mě za ruku přes nádvoří, které bylo tou dobou už celé pokryté vrstvou sněhu. Rozrazila dveře od bytu a já vběhl za ní. 

“Támhle jsou kamna, zatopíš?” a ukázala prstem do rohu. 

“Jo.”

“Dáš si čaj?”

“Jo.”

Mezitím co začalo praskat hořící dřevo, položila čaje na stůl. Přešel jsem k posteli a zády se na ní svalil. Anastázie si lehla vedle mě. Podíval jsem se do všech čtyř rohů místnosti a rozepl si pásek u kalhot. 

Čaj vychladl.

.

.

.

Když jsem jí za několik let potkal na ulici, vážila maximálně 40 kilo. Vypadala jako někdo, kdo právě opustil léčebnu po několika letech. Prázdně. Nepoznala mě.