Po několika zrušených schůzkách a půl roce nekomunikace mi přišla SMS.

“Ahoj, Davide! Jedu do Brna na mezinárodní festival divadelních škol. Vidíme se?”

Zavřel jsem bar za posledním zákazníkem a sedl do starého Seatu. Jsou asi dvě hodiny ráno a já mířím za neznámou holkou z internetu. Zastavil jsem u Schrottu a vešel. Seděla hned u prvního stolu.

“Tak jsem tady, Loro!” přestala se smát a koukala na mě, jak na zjevení.

“Ty seš hroznej pičus!” v podstatě první slova, která jsem od ní slyšel.

“Aha, mám odejít?”

“Ne, to ne! Ale měl si být hnusnej! Jako nějakej divnej strejda z internetu. Teď to nebude vůbec jednoduchý!”

“Jdu si pro další pivo, chceš taky?”

“Ne, dám si colu.”

Přinesla pivo a colu. Sedla si a koukala na mě.

“Ty seš hroznej pičus!” a začala se hrabat v kabelce. Vytáhla malou lahvičku, kterou otevřela a její obsah nasála do nozder. Měl jsem pocit, že se jí kroutí i nehty na palcích u nohou.

“Co to je?”

“Poppers, dáš si?”

“Ne, dnes vynechám!” až teď jsem si všiml, že to vlastně čuchaj úplně všichni. Kluk u vedlejšího stolu si uvolnil hladké svalstvo asi víc, než původně zamýšlel. 

Zasraní umělci! Mělo mi to dojít hned. Když jdete do hospody s touhle sortou lidí, nejdříve musíte sjet lahev vodky, pak vyrabovat lékárnu u Milosrdných a teprve potom jim porozumíte. A to jenom možná.

“Loro, už pojedu.”

“Už? Proč? Počkej, jdu s tebou alespoň k autu.”

Najednou seděla na sedačce spolujezdce. Začala mě líbat.

“Seš pičus, ale krásnej!”

Sáhl jsem jí rukou mezi nohy.

“Hej, počkej!”

“No?”

“Mám menzes!”

“Ok, tak toho necháme.”

“Promiň! Ale můžeš se mnou jet na hotel, hm?”

“Co to je za hotel?”

“Boby”

“Dobře, to je kousek. Hodím tě tam.”

Cesta netrvala ani deset minut.

“Tak jo, rád jsem tě poznal a třeba někdy příště.”

“Davide, pojď se mnou.

“A jak se jako dostanu přes recepci?”

“Na, tohle si dej na krk a tvař se běžně.”

Na cedulce stálo: “FOTOGRAF, festival ENCOUNTER”.

“A vytáhni foťák,” dodala.

Jak se mám do prdele tvářit běžně? Lora si mezitím razila cestu skrz parkoviště. Šel jsem za ní. Při průchodu recepcí jsem se tvářil běžně. Tento svůj pohled jsem zvolil záměrně. Prošlo to! Cestu výtahem si už nepamatuji. Jen jak Lora pouští sprchu. Svlékl jsem se a vešel za ní. Vypla sprchu a já koukal, jak se utírá do sněhově bílých ručníků. Přitáhla si mě k sobě. “Ojeď mě už konečně!” řekla. Hodil jsem ji na postel. Bylo to dost divoké, žádné zdržovačky. Začal jsem jí prcat a při každé změně polohy jsem si prohlédl pokoj. Už to nebyl ten načančaný pokoj s bílým povlečením. Vypadalo to spíš jako exkurze zemědělky na jatka. Všechno bylo od její krve, polštáře, ručníky, prostěradlo, peřina, a dokonce i koberec. Prostě všechno. Asi po hodině šoustání jsem se svalil na záda. Položila si hlavu na mé rameno a usla. Ani nevím, zda jsem se udělal, ale vůbec mi to nevadilo. Koukal jsem po pokoji. Z těch zavřených oken jim táhne. Mělo by se to opravit. Lora přestala dýchat. Chviličku jsem počkal.

“Loro? Spíš?” zatřepal jsem s ní.

“Kurva, Loro!” zvedl jsem hlas.

“Chrrr, chrooo!” vyšlo z ní asi po minutě. Jako když se vynoříte nad hladinu.

A zase! Počítal jsem to, 37 sekund bez nádechu! Jako bych četl záznam z vyšetřování.

Oběť je žena. Věk cca 25-30 let. Nalezena mrtvá v hotelovém pokoji. Dle předběžného ohledání, příčina smrti zardoušením. Četné stopy krve na vybavení pokoje. Oběť však nevykazuje známky násilí. Usuzuji tedy, že byla znásilněna v období své vlastní periody. Potvrdí až pitva. Recepční viděla oběť přicházet s mužem cca ve stejném věku, který také sám v brzkých ranních hodinách odcházel z hotelu. Dokazuje záznam z kamer.

Usnul jsem.

Probudil jsem se asi v sedm ráno. Oblékl se a políbil ji na tvář. Dýchala! Kolem recepce procházím s běžným výrazem. Opět nepovšimnut. Sedám do auta a jedu domů.

.

.

.

Zhasla světla. Hledám vhodnou polohu, kterou stejně nikdy nenajdu. Sedačky v ART kinech nejsou nic moc. Začínám se cpát popcornem a na plátně se rozjíždí první scéna. Je v ní Lora. Dýchá.